Je talentovaná, krásná, mladá a celý svět jí mohl ležet u nohou. Ona se místo toho ovšem rozhodla hazardovat se životem.
Dnes jí je 27 let a užívá si pozici na čele žebříčku atomové váhy organizace ONE Championship. Málokdo ale tušil, že se životní příběh této bojovnice málem uzavřel před šesti lety, kdy se vybourala v autě.
Lee, která své kostlivce dlouho schovávala ve skříni, nyní odhalila celou pravdu. Autonehoda, ke které došlo, nebyla dílem náhody. Zcela vědomě se v době psychické krize rozhodla vzít si život. Jako zázrakem nejenže přežila, ale navíc se vyhnula i nějakým vážnějším zraněním.
„Má nehoda z listopadu roku 2017 nebyla náhodou, byl to cílený pokus o sebevraždu,“ napsala Lee na stránkách theplayerstribune.com, kde se dělila o svůj příběh, který doposud nikomu neřekla.
„Připravovala jsem se na další titulovou obhajobu, když se zrovna problémy začaly hromadit - tlak, stres i očekávání. Měla jsem tunelové vidění a byla jsem přesvědčená, že splnit váhový limit do dalšího titulového zápasu je tou nejvíce důležitou věcí v celém mém životě… Když se na to teď dívám zpětně, tak si uvědomuji, že jsem měla vše, co jsem jenom chtěla, jen jsem si to neuvědomovala.
Přesvědčila jsem sama sebe, že příští zápas je tím nejdůležitějším a pokud do něho neshodím přebytečné kilogramy, pak o všechno přijdu. Tato mentalita může být u zápasníků motivační, ale také destruktivní. A co se mě týče, já bohužel narazila na tu druhou stránku.
Dostala jsem se do bodu, kdy jsem překročila veškeré hranice a nemohla přestat myslet na to, jakou ostudou pro mě bude, když nesplním hmotnostní limit. Jako zápasnice, která do té doby nikdy nezklamala, mě to velice děsilo, až jsem nakonec usoudila, že se raději zabiju, než abych čelila následkům… Přesně takové bylo mé psychické rozpoložení. Bylo to všechno, nebo nic.“
A tak vše nakonec skončilo bouračkou, ke které došlo 6. listopadu 2017.
„Opravdu moc jsem se snažila, abych spálila ty přebytečné kilogramy. Dávala jsem si horkou koupel, zabalila se do ručníků, ale váha stále nešla dolů. Byla jsem dehydrovaná, vyčerpaná, ale mentálně pořád rozhodnutá, že to je všechno, anebo nic.
Do zápasu chyběly dva týdny a já věděla, že váhu nesplním. To mě zdrtilo. Mé tělo mě dál nepustilo a má mysl to nebyla schopna unést. Nastoupila jsem tedy do auta a vydala se na noční projížďku. Byly asi čtyři hodiny ráno a já si říkala: ‚Je mi jedno, co se teď stane.‘
Dala jsem nohu na pedál co nejvíce to jenom šlo a mířila si to k rokli. Okolo ní vede dálnice, ovšem v jednom místě je prudká zatáčka, to byla má destinace… Chtěla jsem narazit do zábradlí tak silně, jak jen to půjde. A dále si jen pamatuji, jak se auto skutálelo ze svahu. Když jsem se poté probudila, auto leželo na střeše a všechna okna byla roztříštěná.
Po chvíli si mě všimli nějací lidé, z auta mě vytáhli. Jako zázrakem jsem přežila a nic se mi nestalo. Byl to traumatizující okamžik, co jsem nedokázala vstřebat. Nebavila jsem se o tom s nikým. Jediný, kdo znal pravdu, byl můj manžel. Teprve až čas všechny rány zahojil a já se rozhodla o ten příběh podělit.“