Třiatřicetiletý mexický boxer Canelo Alvarez (60-2-2, 39 KO) v současnosti stále více potvrzuje to, o čem se mluví už nějaký ten pátek. Jeho současný odkaz je postavený hlavně na výdělku.
Pro následující řádky je třeba připomenout něco z historie. Psal se rok 2013 a stárnoucí Floyd Mayweather potřeboval po kontroverzi s Victorem Ortizem, nepřesvědčivém výkonu proti kamarádovi Migueli Cottovi a demolici nebohého Roberta Guerrera, jehož styl mu byl šitý na míru, po delší době velký, opravdu velký zápas.
Ukázal přitom na 22letou mexickou kometu jménem Canelo Alvarez. Neporažený dravec, který byl ve své zemi pomalu, ale jistě za rockovou hvězdu. Dravec, který rostl zápas od zápasu, pohyboval se v lehkém velteru a všichni o něm mluvili. Mayweather je vše, jen ne hloupý byznysmen. Věděl, že Canelo by se mu v rekordu hodil, a stejně tak dobře věděl, že ho tam potřebuje co nejdříve. Každým dalším duelem se totiž tenhle jinoch stával nebezpečnějším.
Jak všichni víme, zápas se uskutečnil 14. září 2013 a přestože bodovací lístky mluví jinak, Mayweather v duelu jasně dominoval. „Je to skvělý bojovník, tak zkušený, inteligentní, nepolapitelný, v jeho podání je to tak jednoduché. Byl jsem postupem času stále více frustrovaný, protože jsem nevěděl, jak ho chytit,“ smutnil po duelu mladičký Alvarez, přestože bláznivá CJ Rossová nabodovala remízu a i další verdikty 117-111 a 116-112 úplně neodrážely dění v ringu.
Pro Canelův příběh se ale odehrály ty nejdůležitější okolnosti před duelem. „Donutili mě jít meziváhu do 152 liber. Chtěli, aby to vypadalo tak, že jsem ji chtěl já, ale byli to oni. Nejprve chtěli klasický velter, i když věděli, že ho neudělám. Pak 150 liber, byť věděli, že to neudělám, protože už jsem moc velký, stejně jako 151 liber. Nakonec na poslední chvíli kývli na 152 liber,“ stěžoval si mladý Mexičan ještě před úvodním gongem.
„Prostě jsme jen využili situace. Je to stejné jako v basketbale, americkém fotbale, baseballu, vždy se snažíte dostat do soupeře do nevýhody, snažíte se ho zlomit a až pak jdete na věc,“ reagoval lakonicky manažer Mayweathera a jeden z jeho nejbližších Leonard Ellerbe.
Můžete oponovat etikou, sportovním duchem, čím chcete a budete mít pravdu. V čistém, správném světě. Bohužel ale ne v byznysu, kde jsou ve hře desítky milionů dolarů. Protože v takovém případě – opět bohužel – vám jde o fanoušky až na posledním místě, byť se jimi tak často zaklínáte. A zase ruku na srdce: Kdo miluje a obdivuje ty, co prohrávají? Sice se ctí, ale prohrávají?
Jistě, najdou se tací, není jich málo. Ale v dnešním světě je jich méně než těch, kteří v první řadě řeší jen a jen úspěch. V individuálním sportu to znamená jediné – VÍTĚZSTVÍ.
Je třeba Canela v tomto směru ocenit. Ve 22 letech dostal životní výplatu, ale zároveň chtěl více. Se svým týmem si dění před duelem i v něm samotném vyhodnotil na jedničku. Samozřejmě mu v tom pomohla už do té doby vybudovaná pozice na boxersky extrémně silném mexickém trhu. Doma navíc rezonuje i jeho schopnost pomáhat a image milujícího otce a partnera (dnes již manžela). Také to mu pomohlo k podpisu největší smlouvy v historii tohoto sportu, byť ta nakonec skončila neslavně (rozchodem a žalobou na promotéra Oscara de la Hoyu).
Na druhou stranu. Čistě sportovně. Duel s Mayweatherem byl pro Canela číslem 44 v profesionální kariéře. Momentálně jich má na kontě 64. Schválně, které z té dvacítky jsou pro vás skutečně nezapomenutelné děním mezi šestnácti provazy? Výkonem mexické hvězdy, která momentálně má garantovaných vždy minimálně 35 milionů dolarů za zápas?
První dva souboje s Gennadijem Golovkinem s více než kontroverzními resultátys. Knockoutový triumf nad stárnoucím Rusem Sergejem Kovaljovem, vyčerpaným z předchozího souboje s Anthonym Yardem. Impozantní knockouty nad v té době už zničeným Jamesem Kirklandem a o tři váhy menším Amirem Khanem. Jednoznačná prohra s Rusem Dmitrijem Bivolem. Mimochodem, není bez zajímavosti, že do odvety s ním se Canelo nikdy nehnal a stále ani nežene.
Od expertů poslouchá (oprávněně) chválu za výkony proti Danielu Jacobsovi, Callumu Smithovi, Billu Joemu Saundersovi a hlavně Callebu Plantovi.
Nyní to vypadá, že v nabídce pro rok 2024 mu zůstala tato dvě jména: Jaime Munguia a Edgar Berlanda. Žádný David Benavidez, žádný Jermall Charlo, žádný Terence Crawford či David Morrell. Důvod?
Canelo svůj odkaz naplnil – šikovně se propracoval ke světovým pásům v pěti vahách. Vyšel na papíře coby vítěz z trilogie s Golovkinem. Po školení od Bivola a změnách v křížové váze pochopil, že další posun nahoru momentálně nedává smysl, pokud teda někoho nenapadne, že by mohl zkusit vzít pás Britu Callumu Billam-Smithovi, který není úplně nejsilnější šampion. Ale zároveň je proti Canelovi už opravdu obrovský.
A tak nyní Canelo už jen hledá lukrativní duely. Bohužel. Protože je to sice kruté, ale v současné situaci je skutečně souboj s jedním z dvojice Munguia – Berlanga lukrativnější než střet s druhým z klanu Charlových. Jistě, Benavidez a Crawford by vydělali ještě více, ale tam je zase ono nebezpečí porážky. Výrazné nebezpečí. A Morrell? Za málo muziky (peněz) až moc velké riziko.
Canelo je fantastický boxer. Jeden z nejlepších 21. století. Má naprosto vše – techniku, sílu, rychlost, boxerské IQ, šikovnost. Právě proto je ale v konečném důsledku škoda, že toto neukazuje v maximální možné míře proti nejlepším možným soupeřům.
Jeho odkaz by tak byl ještě silnější. Případným neúspěchům navzdory. Prohrávali totiž i ti skutečně největší, kteří se protivníkům nevyhýbali – Joe Louis, Floyd Patterson, Ray Robinson, Ezzard Charles, Joe Frazier, Manny Pacquiao, Rocky Graziano, Ray Leonard, Marvin Hagler a do určité míry také Muhammad Ali (když si odmyslíme, že se mu nechtělo do odvety s Georgem Foremanem).
V mých očích k nim Canelo i díky své vypočítavosti nikdy patřit nebude. Stejně jako k nim nepatří ani Floyd Maywaether. Výdělkům a čistému rekordu navzdory.