Jejich souboj pomalu nikdo nebral příliš vážně, přesto minimálně z jedné strany to bylo velice důležité utkání. Tito Ortiz na třetí pokus konečně přemohl Chucka Liddella a pak definitivně pověsil rukavice na hřebík.
V kalifornském Inglewoodu se v noci ze soboty na neděli konala bitva, kterou byste před deseti lety nazvali naprostým šlágrem. I dnes má takovýto souboj jistou váhu, protože oba zápasníky spojuje dlouhá minulost, ovšem už tomu chyběla ta potřebná dravost, která byla zejména na „Icemanově“ pohybu vidět.
Tito Ortiz zažíval své nejlepší období v letech 2000-2001 a už v té době byl o pět let mladší než jeho současný protějšek, se kterým se poprvé utkal na akci zvané UFC 47, jež se odehrála 4. dubna 2004. Tehdy ale „The Hunting Beach Boyovi“ štěstí moc nepřálo, protože se již na začátku druhého kola odporoučel do říše snů.
Reparát tedy mohl přijít o dva roky později, a to konkrétně 30. prosince 2006, jenže tam i přes nějaké slibné chvilky Tito opět prohrál. Tentokrát však na TKO minutu před koncem třetího kola, díky čemuž si Liddell připsal svou sedmou výhru v řadě a jen tak potvrdil svou dominanci coby jako šampion polotěžké váhy.
O jejich vzájemné trilogii se dlouho mluvilo, ale nikdy k ní nebylo blíže než nyní, když už jsou prakticky oba za zenitem. Proslulý Iceman se však nechal slyšet, že s tím nemá problém, ba dokonce se cítil motivovaný. Na jeho pohybu pak bylo vidět, že z něho mladistvý elán vyprchal, což se projevilo i na reakcích, které byly o něco pomalejší.
Tito celý průběh třetího vzájemného dějství kontroloval a navíc i zasadil klíčovou ránu, jíž dal zapomenout na ty strasti z předchozích dvou duelů. Jakmile šel tedy jeho soupeř po chvíli nepozornosti k zemi, tak Ortiz slavil, jako kdyby právě vyhrál titul. Svým způsobem to bylo oprávněné, jelikož po tomto aktu již nadobro ukončil aktivní kariéru.
Co se osmačtyřicetiletého poraženého borce týče, u něho je to paradoxně naopak. I když mu s věkem ubývá sil a před tímto zápasem se na scéně osm let neobjevil, tudíž šel na vlastní pěst proti všem papírovým předpokladům, nyní touží ještě po nějaké výzvě. Na jaké půdě a pod jakou značkou se tak stane, to nám napoví až čas.
Následující proslov věnoval svým fanouškům: „Je mi líto, že jsem prohrál zrovna tímto způsobem, ale tak už to holt chodí. Vážím si všech, co mě přišli podpořit, a rád bych vám to ještě jednou splatil. Vůbec nelituji toho, že jsem do toho šel, ač to od začátku vše hrálo proti mně. Trénoval jsem tvrdě, rval jsem se jako válečník a také jsem padl jako válečník.“
